

Láska v životě | Vztahy, psychologie a osobní zkušenosti
Žijeme v době, kdy můžeme pracovat téměř odkudkoli. Z hotelového pokoje, z kanceláře na druhém konci Evropy, z paluby zaoceánské lodi nebo z pronajatého bytu v cizí zemi.
Moderní technologie nám umožňují být neustále ve spojení. Můžeme si psát, telefonovat, vidět se přes videohovor, sdílet fotografie, myšlenky i intimní chvíle.
Na první pohled by se mohlo zdát, že vzdálenost už dnes nepředstavuje pro partnerské vztahy tak velkou překážku.
Jenže je tomu skutečně tak?
Může člověk, který neustále cestuje, budovat plnohodnotný partnerský vztah? A co se stane, když se z virtuální blízkosti stane náhrada za skutečný vztah?
Právě nad těmito otázkami jsem začala přemýšlet poté, co jsem poznala dva muže, jejichž životy byly spojené s cestováním a prací daleko od domova.
Oba mi věnovali pozornost. Oba se mnou udržovali pravidelný kontakt. A oba mi svým způsobem ukázali, jak velký rozdíl může být mezi tím, když o vás muž projevuje zájem, a tím, když pro vás skutečně vytváří místo ve svém životě.
Pojem digitální nomád si většinou spojujeme s člověkem, který pracuje na dálku a může se volně přesouvat mezi zeměmi.
Existuje však i širší skupina lidí, jejichž zaměstnání vyžaduje časté cestování nebo dlouhodobou nepřítomnost doma.
Mohou to být manažeři, technici, obchodní zástupci, pracovníci mezinárodních společností, námořníci nebo lidé, kteří střídavě žijí v několika zemích.
Ne všichni jsou digitálními nomády v pravém slova smyslu. Spojuje je však jedna věc: jejich každodenní život se často odehrává mimo místo, kde mají rodinu, přátele nebo potenciálního partnera.
Takový životní styl může přinášet svobodu, zajímavou práci, finanční zajištění i mnoho nevšedních zážitků.
Má ale také svou druhou stránku.
Samotu.
Člověk může během jediného měsíce navštívit několik zemí, potkat desítky lidí, účastnit se pracovních jednání a večer přesto sedět sám v hotelovém pokoji.
Může být profesně úspěšný, mít zajímavý život, a přesto mu může chybět někdo, komu by zavolal před spaním.
Někdo, kdo se zeptá, jaký měl den.
Někdo, kdo mu dá pocit, že na něj někde čeká blízký člověk.
A právě tady mohou začínat vztahy, které existují především ve virtuálním světě.
Dnešní technologie umožňují vytvořit poměrně intenzivní citové pouto, aniž by se dva lidé pravidelně setkávali.
Zprávy na dobré ráno.
Srdíčka.
Dlouhé večerní telefonáty.
Videohovory.
Flirtování.
Rozhovory o sexu, touze, budoucnosti a představách o společném životě.
To všechno může působit jako začátek skutečného vztahu.
A někdy jím také je.
Problém nastává ve chvíli, kdy se tento kontakt dlouhodobě neposouvá nikam dál.
Jeden člověk může mít pocit, že vztah buduje. Druhý si přitom může pouze zpříjemňovat chvíle samoty.
Nemusí jít o vědomou manipulaci. Někdy si ani samotný člověk neuvědomuje, že druhému dává naději na něco, co ve skutečnosti není připravený nabídnout.
Může si užívat pocit, že je milovaný, žádoucí a pro někoho důležitý.
Může se těšit na telefonáty a romantické zprávy.
Ale jakmile přijde otázka skutečného setkání, začne být všechno složitější.
Najednou je příliš mnoho práce.
Příliš mnoho povinností.
Příliš mnoho cestování.
A příliš málo času.
Jenže zatímco jednomu člověku může takové uspořádání vyhovovat, druhý může postupně prožívat stále větší osamělost.
Protože virtuální intimita není automaticky totéž co partnerský vztah.
Jednoho takového muže jsem poznala i já.
Říkejme mu Adam.
Adam hodně pracoval a často pobýval v zahraničí. Jeho život se odehrával mezi pracovními cestami, povinnostmi a návraty do České republiky.
Byl inteligentní, zajímavý a dokázali jsme spolu dlouho mluvit.
Naše komunikace měla mnoho podob. Někdy byla přátelská, jindy romantická a intimní.
Dokázal ve mně probudit pocit, že mezi námi existuje něco výjimečného.
A já jsem mu uvěřila.
Ne proto, že bych byla naivní.
Ale protože jsem si přála skutečný vztah s mužem, který mě přitahoval a se kterým jsem si rozuměla.
Zpočátku mi nepřipadalo zvláštní, že se nevídáme tak často.
Vždyť hodně pracoval.
Vždyť cestoval.
Vždyť měl své povinnosti.
Říkala jsem si, že když má člověk náročné zaměstnání, je potřeba mít pochopení.
A tak jsem ho měla.
Jenže měsíce ubíhaly.
A z měsíců se stal rok.
Nakonec uplynul přibližně rok a půl našeho kontaktu, během kterého jsme se viděli jen několikrát. Poslední téměř rok jsme se neviděli vůbec.
Přesto naše komunikace pokračovala.
Stále jsme si měli co říct.
Stále existovala určitá blízkost.
A stále přicházely náznaky, že se uvidíme.
Jenže konkrétní setkání nepřicházelo.
Adam mi opakovaně říkal, kdy přijede do Prahy nebo kdy se vrátí ze zahraničí.
Ale mezi větou „V úterý přijedu do Prahy“ a větou „V úterý v šest se sejdeme“ je zásadní rozdíl.
První věta je informace.
Druhá je skutečný zájem proměněný v čin.
A právě ten druhý krok mi dlouhodobě chyběl.
Když se Adam vracel do Česka, čekaly ho pracovní záležitosti, rodinné povinnosti a další věci, které potřeboval vyřídit.
To všechno jsem dokázala pochopit.
Co jsem ale postupně přestávala chápat, bylo to, proč se v jeho životě nikdy nenašel konkrétní čas také pro mě.
Nechtěla jsem být důležitá pouze ve chvíli, kdy měl čas telefonovat. Chtěla jsem být součástí jeho skutečného života.
Podobnou zkušenost jsem měla v minulosti ještě s jedním mužem.
Říkejme mu Petr.
Petr pracoval na zaoceánské lodi. Jeho pracovní režim byl poměrně specifický: čtrnáct dní trávil na lodi a dalších čtrnáct dní pobýval v České republice.
Pravidelně jsme si psali.
Posílal mi srdíčka.
Volali jsme si přes video.
Bylo zřejmé, že mu naše komunikace přináší příjemné chvíle.
Dokud byl Petr na lodi, kontakt fungoval.
Jenže když se vrátil domů, situace se změnila.
Během čtrnáctidenního pobytu v Česku si na mě nenašel čas.
Až přibližně tři dny před odjezdem navrhl setkání.
Odmítla jsem.
Ne proto, že bych chtěla hrát nějaké hry nebo ho trestat.
Ale protože mi připadalo zvláštní, že člověk, který se mnou dokáže pravidelně komunikovat na dálku, nenajde během dvou týdnů příležitost se se mnou osobně seznámit.
Samozřejmě jsem nevěděla všechno o jeho povinnostech.
Ale uvědomila jsem si, že takový začátek vztahu mi nevyhovuje.
Nechtěla jsem být ženou, na kterou zbude čas až těsně před dalším odjezdem.
A tehdy mě napadla otázka:
Kolik podobných virtuálních vztahů vzniká právě proto, že lidé na cestách potřebují blízkost, ale nemají prostor nebo ochotu ji rozvíjet ve skutečném životě?
Největší problém podobných vztahů podle mě nespočívá v samotné vzdálenosti.
Spočívá v rozdílných očekáváních.
Představme si muže, který tráví většinu času v zahraničí.
Večer se vrátí z práce na hotelový pokoj.
Je sám.
Vezme telefon a zavolá ženě, se kterou si rozumí.
Ona ho vyslechne.
Zajímá se o něj.
Směje se jeho vtipům.
Flirtuje s ním.
Možná spolu mluví i o intimních věcech.
Muž se po rozhovoru cítí lépe. Má pocit blízkosti, zájmu a přijetí.
Telefonát skončí a on se vrátí ke svému životu.
Žena však může být v úplně jiné situaci.
Ona možná čeká, že jejich kontakt směřuje ke skutečnému vztahu.
Představuje si společné víkendy.
Těší se na setkání.
Odmítá jiné muže, protože věří, že už někoho má.
A pokaždé, když se plánované setkání neuskuteční, zažívá zklamání.
Tak vzniká nerovnováha.
Jeden člověk získává část toho, co od vztahu potřebuje. Druhý přitom stále čeká na to, co potřebuje on.
Samozřejmě to nemusí být pravidlem.
I člověk, který hodně cestuje, může toužit po opravdovém partnerství a aktivně ho budovat.
Ale pokud se virtuální kontakt stane dlouhodobou náhradou za skutečnou blízkost, je důležité, aby o tom oba věděli a oba s tím souhlasili.
Jinak může jeden z nich investovat měsíce nebo roky do vztahu, který nikdy nebude mít podobu, jakou si přeje.
Existuje výraz, který podobnou situaci poměrně dobře vystihuje.
Udržovat někoho na háčku.
Člověk dává druhému tolik pozornosti, aby jeho zájem nezmizel, ale ne tolik skutečné přítomnosti a závazku, aby se vztah mohl rozvíjet.
Někdy se pro takové chování používá také anglický výraz breadcrumbing — doslova rozdávání drobků.
Drobků pozornosti.
Drobků naděje.
Drobků romantiky.
Jedna krásná zpráva může vyvážit několik dní ticha.
Jeden dlouhý telefonát může znovu probudit naději po dalším zrušeném setkání.
A věta „Chci tě vidět“ může znít jako důkaz zájmu.
Jenže co když na otázku „A kdy?“ nepřijde žádná konkrétní odpověď?
Právě to jsem zažila s Adamem.
Po našem rozhovoru o tom, že už nechci pokračovat ve vztahu, který existuje převážně v telefonu, mi napsal:
„Chci tě vidět.“
Odpověděla jsem:
„Jo, a kdy?“
Byla to jednoduchá otázka.
Žádná výčitka.
Žádný požadavek na velké gesto.
Jen otázka na konkrétní termín.
A ten nepřišel.
Tehdy jsem si znovu uvědomila, že samotná slova už mi nestačí.
Nešlo o jednu nezodpovězenou zprávu.
Šlo o celý rok a půl podobných situací.
Člověk může mít upřímnou touhu někoho vidět. Ale pokud ji dlouhodobě neproměňuje v konkrétní kroky, druhému to ke vztahu nestačí.
Při své zkušenosti jsem si položila ještě jednu nepříjemnou otázku.
Pokud muž vyhledává romantickou blízkost především prostřednictvím telefonu, může podobně komunikovat i s dalšími ženami?
Ano, může.
Ale nemusí.
Nemám důkaz, že Adam nebo Petr udržovali obdobný kontakt s více ženami. Bylo by proto nespravedlivé tvrdit to jako skutečnost.
Přesto považuji tuto otázku za důležitou.
Virtuální komunikace umožňuje vytvářet několik citově blízkých kontaktů současně, aniž by člověk musel řešit praktické nároky běžného partnerského soužití.
Nemusí plánovat společný čas.
Nemusí měnit svůj režim.
Nemusí se přizpůsobovat každodenním potřebám partnera.
A pokud mezi lidmi neexistuje jasná dohoda o výlučnosti nebo podobě vztahu, mohou mít o vzájemném závazku zcela odlišné představy.
Právě proto je důležité mluvit otevřeně.
Nejen o citech.
Ale také o tom, zda je člověk nezadaný, co hledá, zda chce výlučný vztah a jak si představuje jeho fungování.
Romantická komunikace sama o sobě ještě neznamená, že oba lidé žijí ve stejném vztahu.
Jeden může věřit, že našel budoucího partnera.
Druhý může považovat kontakt za příjemné zpestření svého života.
A pokud o tom nemluví otevřeně, dříve nebo později může přijít bolestivé vystřízlivění.
Tohle je otázka, kterou jsem si pokládala opakovaně.
Může člověk, který neustále cestuje, vytvořit stabilní partnerský vztah?
Myslím, že ano.
Ale ne každý životní styl je slučitelný s potřebami každého partnera.
Někomu vyhovuje velká míra samostatnosti.
Někdo nepotřebuje trávit s partnerem každý týden.
Existují páry, které žijí část roku odděleně, a přesto mají pevný, láskyplný vztah.
Jejich soužití může fungovat díky důvěře, jasným dohodám, pravidelnému kontaktu a společným plánům.
Zásadní však je, že oba partneři takový vztah chtějí.
Pokud jeden člověk touží po společném každodenním životě a druhému vyhovují pouze občasné telefonáty, samotná náklonnost tento rozdíl nevyřeší.
Láska totiž není jen otázkou citů.
Je také otázkou dostupnosti.
Času.
Ochoty dělat kompromisy.
A schopnosti vytvářet pro druhého člověka skutečné místo ve svém životě.
Někdo může být laskavý, inteligentní a přitažlivý.
Může k nám dokonce něco cítit.
A přesto nemusí být vhodným partnerem pro život, který si přejeme.
To, že se dva lidé přitahují, ještě neznamená, že jsou jejich životy slučitelné.
Často přemýšlím nad tím, zda by pro některé velmi vytížené nebo neustále cestující lidi nebylo vhodnější hledat partnera, který žije podobně.
Dva lidé, kteří milují cestování, potřebují hodně osobního prostoru a nepotřebují každodenní fyzickou přítomnost, si mohou vzájemně velmi dobře vyhovovat.
Mohou spolu sdílet svůj způsob života.
Mohou se potkávat v různých zemích.
Mohou mít vztah, který je méně tradiční, ale přesto pro oba naplňující.
Není nic špatného na tom, když někdo nechce klasické partnerské soužití.
Není nic špatného ani na vztahu, který probíhá převážně na dálku.
Problém začíná ve chvíli, kdy jeden člověk chce takový vztah a druhý o tom neví nebo v hloubi duše doufá, že se to změní.
Pak se z rozdílného životního stylu může stát zdroj dlouhodobého trápení.
Proto by podle mě měli lidé, kteří hodně cestují, už na začátku seznamování otevřeně říkat, co mohou nabídnout.
Například:
„Moje práce znamená, že budu většinu času pryč. Nehledám klasický vztah s pravidelným vídáním.“
Nebo:
„Chci partnerku, ale mohu se s ní vídat jen několikrát do měsíce. Vyhovovalo by ti to?“
Taková upřímnost může být nepříjemná.
Ale je mnohem ohleduplnější než měsíce romantických slibů, které se nikdy nenaplní.
Druhý člověk pak dostává možnost svobodně se rozhodnout.
A právě o to jde.
Kdybych se dnes mohla vrátit na začátek svého příběhu s Adamem, všímala bych si některých signálů mnohem dříve.
Ne proto, abych byla podezíravá ke každému muži, který hodně pracuje.
Ale proto, abych chránila svůj čas a své city.
Věty jako „Brzy se uvidíme“, „Až přijedu“ nebo „Musíme něco podniknout“ mohou znít krásně.
Ale pokud se opakují celé měsíce bez konkrétní domluvy, je potřeba zbystřit.
Skutečný plán obsahuje den, čas a ochotu setkání uskutečnit.
Právě tento rozpor mě zarazil u obou mužů.
Dokud byli pryč, komunikace fungovala.
Jakmile se vrátili do Česka, objevily se jiné priority.
Samozřejmě je přirozené, že člověk po návratu věnuje čas rodině, dětem nebo povinnostem.
Ale pokud se tento vzorec opakuje a pro vznikající vztah nikdy nezbývá prostor, stojí za to se ptát, zda ho druhý člověk skutečně chce rozvíjet.
Můžete spolu mluvit o sexu, touze nebo romantických představách.
Můžete mít pocit mimořádné blízkosti.
Ale přitom vůbec nevíte, jak vám spolu bude při obyčejné večeři.
Jak budete řešit neshody.
Jak se k sobě budete chovat, když jeden z vás bude unavený nebo bude mít špatnou náladu.
Virtuální komunikace může vytvořit silné pouto, ale nenahradí všechny zkušenosti, které přináší osobní kontakt.
„On to má těžké.“
„Má náročnou práci.“
„Nemůže za to.“
„Musím být trpělivá.“
Takové věty mohou být pravdivé.
Ale neměly by úplně vytlačit otázku:
„A vyhovuje to vůbec mně?“
Pochopení pro druhého člověka by nemělo znamenat, že přestaneme brát vážně vlastní potřeby.
Tohle je možná nejdůležitější varovný signál.
Přestanete se seznamovat.
Odmítáte příležitosti.
Plánujete si čas podle toho, kdy se druhý člověk možná vrátí.
Těšíte se na něco, co stále nepřichází.
A jednoho dne zjistíte, že už nežijete svůj život naplno.
Pouze čekáte, až v něm konečně začne být přítomen někdo další.
Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď.
Někdo potřebuje několik týdnů.
Jiný několik měsíců.
Já potřebovala rok a půl.
Dnes už ale vím, že není nutné čekat na okamžik, kdy druhého člověka přestaneme milovat nebo kdy se dozvíme celou pravdu o jeho životě.
Někdy stačí pochopit, že nám vztah dlouhodobě nedává to, co potřebujeme.
Že jsme své přání vyslovili opakovaně.
Že druhý člověk ví, co chceme.
A že se přesto nic podstatného nemění.
Odejít můžeme i od člověka, kterého stále chceme.
Právě to pro mě bylo nejtěžší.
Adam mě přitahoval.
Ráda jsem s ním mluvila.
Chtěla jsem ho poznávat dál.
Ale nechtěla jsem už další rok žít jen z telefonátů, nadějí a příslibů.
A tak jsem mu nakonec napsala:
„Jestli chceš takhle žít dál, tak beze mě.“
A také:
„Chtěla jsem tebe.“
Protože to byla pravda.
Neodcházela jsem proto, že bych o něj ztratila zájem.
Odcházela jsem proto, že jsem začala brát vážně také svůj vlastní život.
Nechci tímto článkem odsuzovat muže, kteří pracují v zahraničí.
Nechci tvrdit, že každý námořník, manažer nebo digitální nomád si udržuje ženy na dálku jen proto, aby zahnal samotu.
A už vůbec nechci říkat, že vztahy na dálku nemohou fungovat.
Mohou.
Ale potřebují vzájemnost, důvěru, otevřenou komunikaci a reálnou představu o společné budoucnosti.
Pokud člověk ví, že nemá prostor na skutečný vztah, měl by to druhému říct.
Pokud hledá pouze příjemné rozhovory, flirtování nebo nezávazný kontakt, měl by být upřímný.
A pokud sám neví, co chce, neměl by druhému opakovaně slibovat něco, co není připravený uskutečnit.
Protože na druhé straně telefonu nemusí sedět člověk, který to bere stejně nezávazně.
Může tam být žena, která se zamilovala.
Žena, která čeká.
Žena, která odmítá jiné příležitosti.
Žena, která si představuje společnou budoucnost.
A která jednoho dne zjistí, že zatímco ona budovala vztah ve svém srdci, ve skutečném životě se téměř nic neodehrávalo.
Každý má právo zvolit si svůj životní styl. Nemá však právo očekávat, že se mu druhý člověk bude neomezeně přizpůsobovat.
Moje zkušenost s Adamem a Petrem mě naučila něco, co jsem dříve nechtěla vidět.
Pravidelný kontakt ještě neznamená vztah.
Srdíčka nejsou závazek.
Romantické rozhovory nejsou společný život.
A věta „Chci tě vidět“ není totéž jako skutečné setkání.
Dnes už nechci posuzovat mužský zájem pouze podle toho, jak často mi někdo píše nebo jak krásně se mnou mluví.
Chci si všímat také toho, zda má muž ve svém životě prostor pro partnerku.
Zda si umí naplánovat společný čas.
Zda se zajímá nejen o to, co mu mohu dát já, ale také o to, co potřebuji od něj.
A zda jeho slova odpovídají jeho činům.
Možná někdo dokáže žít šťastně ve vztahu, který se odehrává převážně na dálku.
Já ne.
A nemyslím si, že je na tom něco špatného.
Chci skutečnou blízkost.
Chci společné zážitky.
Chci obyčejné večery, doteky, objetí a pocit, že někam patřím.
Chci partnera, který se mnou nebude jen sdílet své myšlenky, ale také svůj čas.
A především nechci být pro někoho pouze příjemným hlasem na druhém konci telefonu.
Nechci být ženou, která čeká, až si na ni někdo najde čas. Chci být ženou, se kterou si muž společný čas skutečně plánuje.
Protože život se neodehrává v příslibech.
Odehrává se právě teď.
A já už nechci další rok a půl čekat, až ten můj konečně začne.
Zažili jste někdy vztah, ve kterém jste si s druhým člověkem pravidelně psali, telefonovali a cítili vzájemnou blízkost, ale skutečná setkání stále nepřicházela?
Jak dlouho jste čekali, než jste si uvědomili, že vám takový vztah nestačí?
A myslíte si, že lidé, kteří většinu života tráví na cestách, mohou budovat plnohodnotné partnerství s někým, kdo touží po společném každodenním životě?
Budu ráda, když se podělíte o své zkušenosti.
Protože možná právě váš příběh pomůže někomu dalšímu pochopit, že nemusí čekat celé roky na člověka, který mu nedokáže nabídnout skutečný vztah.
Láska v životě – o vztazích, které nás formují, o zkušenostech, které nás bolí, a o odvaze začít si vážit sebe sama.
Závěrečná myšlenka:
„Problém není v tom, že muž žije na druhém konci světa. Problém začíná ve chvíli, kdy vám slibuje místo ve svém životě, ale ve skutečnosti vám ho nikdy nevytvoří.“