VAGÍNA

Když ani naše nejintimnější místa nejsou dost dobrá

Jak se stalo, že i ženské genitálie musí splňovat estetické ideály? A proč jsme dovolili, aby se z přirozené anatomické rozmanitosti stal problém, který má řešit plastická chirurgie?

Ženské tělo bylo po staletí předmětem hodnocení. Posuzujeme jeho proporce, velikost prsou, šířku boků, délku nohou, množství tuku, pevnost kůže i projevy stárnutí. Společnost ženám neustále předkládá představu o tom, jak by měly vypadat, aby byly považovány za krásné, žádoucí a hodné obdivu.

Ženy se tak od útlého věku učí dívat samy na sebe očima druhých. Kontrolovat své nedostatky, porovnávat se, soutěžit a přizpůsobovat své tělo představám o kráse.

Jako by ženské tělo nebylo především místem, ve kterém žena žije, cítí, prožívá a existuje, ale objektem, který je vystaven neustálému posuzování.

A tento tlak dnes proniká i do těch nejintimnějších oblastí.

Do míst, která nikdy neměla být předmětem soutěže krásy.

Do ženských genitálií.

Kdy se z přirozené anatomie stal estetický problém?

Vulva, tedy vnější ženské pohlavní orgány, má především biologické a smyslové funkce. Její jednotlivé části chrání poševní vchod, podílejí se na sexuálním prožitku a tvoří přirozenou součást ženského těla.

Přesto se i ona stala předmětem estetického hodnocení.

Najednou nestačí, že je zdravá. Nestačí, že funguje. Nestačí, že je přirozená.

Měla by také určitým způsobem vypadat.

A nejlépe tak, aby malé stydké pysky byly co nejméně viditelné, nepřesahovaly velké stydké pysky a celé ženské přirození působilo hladce, symetricky a téměř dokonale.

Jenže kdo rozhodl, že právě takhle má ženské přirození vypadat?

Příroda?

Nebo společnost, která si zvykla hodnotit ženské tělo podle toho, nakolik odpovídá představám o sexuální atraktivitě?

Rozmanitost, kterou téměř nikdo nevidí

Na rozdíl od prsou, boků nebo obličeje nejsou ženské genitálie běžně viditelné.

Ženy tak mají jen omezené možnosti poznat, jak rozmanitá ženská anatomie ve skutečnosti je.

Malé stydké pysky mohou být krátké, dlouhé, úzké, výrazné, hladké, zvrásněné, symetrické i asymetrické. Mohou přesahovat velké stydké pysky, nebo mohou být téměř skryté. Liší se také barvou, strukturou a tvarem.

To všechno je součástí přirozené anatomické rozmanitosti.

Přesto se ve veřejném prostoru, pornografii, reklamě a některých estetických prezentacích často setkáváme s poměrně úzkou představou o tom, jak by ženské genitálie měly vypadat.

A pokud žena nezná skutečnou rozmanitost ženských těl, může snadno získat pocit, že právě s jejím tělem je něco špatně.

Ne proto, že by jí způsobovalo zdravotní obtíže.

Ale proto, že neodpovídá obrazu, který jí byl předložen jako ideál.

Z přirozené odlišnosti se tak stává domnělá nedokonalost.

A z nedokonalosti problém, který někdo nabízí vyřešit.

Labioplastika: Když se zdravé tělo stává předmětem chirurgické úpravy

Labioplastika je chirurgický zákrok, při kterém dochází nejčastěji ke zmenšení nebo úpravě malých stydkých pysků.

V některých případech může mít zdravotní opodstatnění. Existují ženy, kterým anatomie stydkých pysků způsobuje skutečné obtíže, například opakované mechanické dráždění nebo bolest při určitých činnostech.

Jenže vedle těchto případů existují také ženy, které o zákroku uvažují především proto, že se jim jejich vlastní genitálie nelíbí.

Protože mají pocit, že jsou příliš velké.

Příliš viditelné.

Příliš asymetrické.

Zkrátka jiné, než by podle jejich představ měly být.

Zvlášť znepokojivé je, když podobné nejistoty prožívají dospívající dívky a velmi mladé ženy, jejichž vztah k vlastnímu tělu se teprve utváří.

V období, kdy by měly získávat informace o přirozené rozmanitosti ženské anatomie, mohou místo toho nabýt přesvědčení, že jejich tělo potřebuje chirurgickou korekci.

A tady podle mě vzniká zásadní etická otázka.

Má medicína pomáhat ženám přijímat přirozenou rozmanitost jejich těl, nebo má jejich nejistoty proměňovat v příležitost k dalším estetickým zákrokům?

Moje zkušenost: Operace, kterou jsem nepotřebovala

Rozhodla jsem se sama zjistit, jakým způsobem probíhá konzultace labioplastiky.

Moje malé stydké pysky jsou poměrně drobné, přibližně dva centimetry na délku i šířku. Nepřesahují výrazně velké stydké pysky a nezpůsobují mi žádné funkční obtíže.

Přesto jsem při konzultaci uvedla, že mi funkčně překážejí.

Nebyla to pravda.

Chtěla jsem zjistit, zda se lékařka bude zajímat o skutečnou povahu mých obtíží, zda mi vysvětlí anatomickou rozmanitost, upozorní mě na možná rizika a pokusí se zjistit, zda je operace vůbec potřebná.

Stalo se něco jiného.

Lékařka se mého tvrzení okamžitě chytila.

Sdělila mi, že by mi zákrok stejně doporučila, a dala mi najevo, že labioplastika je vhodným řešením.

Nezaznělo podrobné vysvětlení možných komplikací. Neproběhla diskuse o tom, zda je zákrok skutečně nezbytný.

Odcházela jsem s pocitem, že mé zdravé tělo bylo během několika minut označeno za něco, co by bylo vhodné chirurgicky upravit.

A začala jsem přemýšlet.

Co kdyby na mém místě seděla osmnáctiletá dívka?

Dívka, která se za své tělo stydí. Která nikdy neviděla skutečnou rozmanitost ženských genitálií. Které partner naznačil, že její přirození nevypadá tak, jak by mělo.

A která doufá, že jí lékařka pomůže pochopit, zda je s jejím tělem všechno v pořádku.

Co si asi odnese z konzultace, při které jí zdravotník nabídne chirurgickou úpravu, aniž by dostatečně probral její motivaci, alternativy a rizika?

Možná právě potvrzení toho, čeho se nejvíc obávala.

Že její tělo není dost dobré.

Když se operace stává odpovědí na společenský tlak

Labioplastika není banální kosmetická procedura.

Jde o chirurgický zásah do citlivé části ženského těla.

Stejně jako jiné operace může být spojena s komplikacemi, například krvácením, infekcí, jizvením, změnami citlivosti, bolestí nebo nespokojeností s výsledkem.

Stydké pysky přitom nejsou nadbytečnou tkání, kterou lze bez významu odstranit.

Jsou přirozenou součástí ženských pohlavních orgánů.

A přesto se někdy o jejich zmenšování hovoří, jako by šlo o jednoduchou estetickou úpravu.

Tady se nabízí nepříjemné srovnání.

Veřejnost oprávněně odsuzuje ženskou genitální mutilaci, při které dochází k poškozování nebo odstraňování částí ženských pohlavních orgánů z jiných než zdravotních důvodů.

Současně však v západních společnostech existuje estetická chirurgie, při které se rovněž odstraňuje část zdravé genitální tkáně.

Samozřejmě mezi těmito praktikami existují zásadní rozdíly. Především v otázce svobodného a informovaného souhlasu, okolností zákroku, jeho rozsahu a společenského kontextu.

Nebylo by správné je automaticky považovat za totožné.

Přesto je namístě položit si otázku:

Nakolik je rozhodnutí ženy skutečně svobodné, pokud vyrůstá ve společnosti, která ji neustále přesvědčuje, že její přirozené tělo není dostatečně krásné?

A nakolik se společenský tlak stává neviditelnou součástí jejího rozhodování?

Ženské tělo jako produkt určený k hodnocení

Žijeme ve společnosti, jejíž představy o ženské kráse jsou stále výrazně ovlivněny historickým postavením žen a mužským pohledem.

Ženské tělo bylo dlouho spojováno s hodnotou, kterou mu přisuzovali druzí.

Krásná žena byla obdivována. Žádoucí žena byla oceňována. Žena odpovídající společenským ideálům získávala určité výhody.

A přestože se postavení žen výrazně proměnilo, mnohé z těchto mechanismů přetrvávají.

Ženy jsou stále vedeny k tomu, aby své tělo pozorovaly zvenčí.

Aby přemýšlely, jak vypadají.

Jak působí.

Zda jsou dostatečně přitažlivé.

Zda se budou líbit.

Tento způsob uvažování se přitom nemusí zastavit ani před těmi nejintimnějšími částmi jejich těla.

I vulva se tak může stát objektem hodnocení.

Něčím, co má odpovídat očekávání sexuálního partnera.

Něčím, co lze označit za hezké, ošklivé, normální nebo nenormální.

A tím se dostáváme k jádru problému.

Ženské genitálie nejsou výrobek, který má splňovat estetické preference druhých lidí.

Nejsou soutěžním exponátem.

Nejsou dekorací.

A nejsou ani důkazem ženské hodnoty.

Kdo vlastně určuje, co je krásná vulva?

Setkala jsem se také s muži, kteří měli velmi konkrétní představy o tom, jak by ženské genitálie měly vypadat.

Někdy přitom jejich představy neodpovídaly skutečné anatomické rozmanitosti ženského těla.

Jako by existoval jeden správný tvar, jedna správná velikost a jeden esteticky přijatelný vzhled.

Jenže lidská anatomie takhle nefunguje.

Stejně jako nemáme všichni stejné nosy, uši, rty nebo postavy, nemají ani ženy stejné genitálie.

A přesto se právě v této oblasti mohou preference druhých proměnit v mimořádně silný zdroj studu.

Žena totiž nemusí slyšet přímou kritiku.

Někdy stačí jediná poznámka.

Jediný výraz překvapení.

Jediné srovnání s jinou ženou.

A nejistota, která předtím neexistovala, je na světě.

Samozřejmě každý člověk může mít své estetické preference. Problém však nastává ve chvíli, kdy se osobní preference začnou vydávat za objektivní měřítko toho, jak má ženské tělo správně vypadat.

Mít nějakou preferenci neznamená mít právo označovat přirozené tělo druhého člověka za vadné.

Ochlupení: Další přirozená součást těla, kterou jsme proměnili v problém

S představami o vzhledu ženských genitálií souvisí také odstraňování pubického ochlupení.

Ochlupení je přirozenou součástí dospělého lidského těla.

Má ochrannou funkci, mimo jiné pomáhá omezovat tření citlivých oblastí.

Přesto se jeho odstraňování stalo v mnoha prostředích běžným estetickým standardem.

Žena, která se neholí, může být vnímána jako neupravená, přestože na přirozeném ochlupení není nic nehygienického ani nenormálního.

A s odstraněním ochlupení se také výrazněji odhaluje anatomie zevních pohlavních orgánů.

Tvary, které byly dříve částečně skryté, jsou najednou viditelnější.

To může vytvářet další prostor pro pozorování, porovnávání a estetické hodnocení.

Samotné holení samozřejmě není příčinou všech nejistot spojených s ženskými genitáliemi. A žena má plné právo rozhodnout se, zda se chce holit, nebo ne.

Podstatné je něco jiného.

Proč se z přirozeného ochlupení stal problém, který je potřeba odstraňovat, aby ženské tělo působilo přijatelně?

A proč má být hladká, téměř dětsky působící pokožka považována za samozřejmý ideál dospělé ženské krásy?

Svobodná volba, nebo naučená nespokojenost?

Často slýcháme argument, že každá žena má právo se svým tělem nakládat podle vlastního uvážení.

A je to pravda.

Žena má právo rozhodnout se pro estetický zákrok stejně jako má právo jej odmítnout.

Ale tím by společenská diskuse neměla končit.

Protože otázka nezní pouze, zda má žena právo své tělo změnit.

Otázka zní také, proč má tolik žen pocit, že jejich přirozené tělo změnu potřebuje.

Odkud se tato nespokojenost bere?

Kdo ji vytváří?

Kdo ji posiluje?

A kdo na ní vydělává?

Jestliže společnost ženám opakovaně předkládá úzké ideály krásy a následně jim nabízí placené zákroky, které je mají těmto ideálům přiblížit, nemůžeme předstírat, že jde vždy pouze o izolované osobní rozhodnutí.

Naše rozhodnutí totiž nevznikají ve vzduchoprázdnu.

Vznikají ve světě, který nás od dětství učí, co je krásné, žádoucí a společensky přijatelné.

A právě proto bychom měli být obzvlášť opatrní tam, kde se společenská nejistota setkává se skalpelem.

Vulva nepotřebuje splňovat ideál krásy

Chtěla bych, aby si ženy odnesly jednu zásadní myšlenku.

Vaše genitálie nemusí vypadat jako na fotografii.

Nemusí být symetrické.

Nemusí být malé.

Nemusí být dokonale hladké.

Malé stydké pysky mohou přesahovat velké. Mohou mít odlišnou barvu, velikost i tvar.

A nic z toho samo o sobě neznamená, že je s vaším tělem něco špatně.

Vaše vulva není méně hodnotná proto, že neodpovídá něčí estetické představě.

Není vadná proto, že se někomu nelíbí.

A nepotřebuje chirurgickou úpravu jen proto, aby splňovala očekávání partnera nebo společnosti.

Pokud žena prožívá skutečné zdravotní či funkční obtíže, zaslouží si odbornou péči a individuální posouzení.

Pokud ale uvažuje o operaci pouze proto, že se stydí za přirozený vzhled svého těla, zaslouží si především pravdivé informace, respekt a prostor pro svobodné rozhodnutí bez nátlaku.

Ne automatické potvrzení, že její tělo potřebuje opravit.

Možná není problém v našich tělech. Možná je problém v tom, jak jsme se na ně naučili dívat.

Po generace jsme ženy učili, že jejich hodnota souvisí s tím, jak vypadají.

Že mají být krásné.

Žádoucí.

Přitažlivé.

Že mají o své tělo pečovat tak, aby se líbilo.

A dnes jsme se dostali do bodu, kdy některé ženy pochybují dokonce i o vzhledu svých nejintimnějších míst.

Míst, která nikdy nebyla určena k veřejnému hodnocení.

Míst, jejichž podoba je stejně individuální jako zbytek lidského těla.

Možná je načase přestat ženy přesvědčovat, že každá odlišnost je nedokonalostí.

Možná je načase přestat proměňovat přirozenou anatomii v estetický problém.

A možná je načase začít mluvit o ženském těle jinak.

Ne jako o objektu, který má být neustále vylepšován.

Ale jako o těle, které ženě patří.

Protože ženské tělo nebylo stvořeno proto, aby se líbilo mužům.

A ženské genitálie už vůbec ne.