Co bychom měli ?

Když jsem byla malá holčička chodila jsem na housle již od 5 let. Od 6 let až do 16 ti let jsem hrála. Chtěla jsem vždycky hrát na klavír, ale nebyly peníze. Strávila jsem cvičením skoro 4 hodiny denně. Chtěla jsem dělat sport, konkrétně běh a tanec. Veškeré závody mně byly zrušeny kvůli zdravotním problémům. Tenkrát jsem ještě nevěděla že mám celiakii a výsledkem je bolest kloubů a celková únava.

Také jsem chodila po škole na kroužky. Takže kroužky, housle a učení a nezbylo mně skoro žádný čas na to co bych chtěla dělat já.

Moje matka milovala housle. Její učitel zemřel ještě když byla malá a protože žila v malé vesničce jiný učitel při absenci automobilu nepřicházel v úvahu. Tak si matka splnila svůj sen přeze mě. Na turnaje jsem tedy chodila, ale byly to houslové turnaje. Matka byla nadšená. Já však nikoliv.

Po střední škole jsem se chtěla hlásit na psychologii, ale nedostala jsem se tam kvůli velikému zájmu uchazečů. Další přihlášku mně příští rok podala matka. Já jsem studovat nechtěla. Nějakou sociální antropologii. Molekulární biologii jsem chtěla studovat, ale přijímačky byly ve stejný den, takže smolík pacholík. Umístila jsem se na prvním místě a studovala v Brně.

Tam jsem ještě poslouchala vize mojí matky aspoň co se týče osobního života. Ukončila jsem studia v Brně a tajně se přihlásila na filozofickou fakultu se stejným zaměřením v Plzni. Rodiče o tom nevěděli. Matka mně zrušila můj spořící účet a prý jeden studijní rok co mně platila jsem si tak zaplatila sama.

Plzeň byl ráj na zemi. Co se týče studia na mě rodiče zlomili hůl. Co se týče vztahů měla jsem od začátku jasno. Musí to být inženýr a studovanej. Na výšce a nebo nikdy. První dítě do 28 let a druhé max. do 32 let, ale to je už pozdě.

Rovnou jsem si to pojistila. Našla jsem si Američana. Studoval  inženýra a vdala jsem se radši v 26 letech a to rovnou na Aljašce. V 28 letech byl rozvod a Ryan lhal i mým rodičům, že studoval. Ve skutečnosti měl studia přerušené a vystudoval až před 3 rokami ve svých 40 ti letech.

Teď je mně 43 let a manželství už dávno krachlo. Manžel mně totiž i zatajil svoji psychickou nemoc a nedalo se s ním normálně žít.

Teď se moje matka zaměřila na moji sestru. Ta to stihla jak se má. Do 36 let 2 děti. Doteď si pamatuji , jak na ni řvala, když ten její se nechtěl usadit, ale naopak se odstěhovat v její 30 ti letech do Rakouska. Prý co by dělala, kdyby nestihla děti a potom už bude pozdě.

Já jsem mým definitivním odstěhováním do Prahy a rozvodem  byla pro svoji matku nezajímavá. Trochu se to změnilo, když jsem otěhotněla, ale když to nedopadlo, byla jsem ještě víc neviditelná. Moje matka se plně zaměřila na svoje dvě vnoučata a na mě se dívá tak nějak jako na svoji kolegyni o které nám v dětství hodně vyprávěla.

Moje matka byla pracující žena, která byla věčně vystresovaná. Vstávala v pět ráno, na osmičku do práce a zpátky domů. S otcem se věčně hádali kdo udělá večeři a nevzpomínám si ani jednou, že by ji udělal otec.

Já jsem  rozvedená, ale moje sestra si našla rovnou  dvojitého inženýra. Kolikrát mně je to na návštěvách předhazováno, že ten její je aspoň inteligentní, ale ten můj nemá žádný titul, prostě hrůza.

Ale zpátky k té její kolegyni z práce. Byla to paní, co si začala se ženáčem, žila sama a byla bezdětná. Ženáč se nikdy nerozvedl a ona zůstala sama.  Matka ji neustále pomlouvala jak je nervózní a osamocená a i na dovolené jezdí sama.  Na nás křičela ale pro změnu ona, když se vrátila z práce. Tak si říkám, jestli mnou pohrdá a říkám si to hlavně při návštěvách moji sestry.

Moje sestra se cítí konečně důležitě a taky mně to dá pocítit. Při návštěvě kdy jsme jeli na Nový rok na návštěvu jsme se při procházce při zvuku petard hly z místa rychlostí slimáka. Její děti prostě nechtěly jít. Zato pes pelášil jak blázen ukrývající se do podchodů všech domů třesoucí se jako osika. To ale nebylo důležité. Její přítel, který mě upřímně nesnáší a ani se tím netají dělal, že neexistuji. Zjistila jsem jak veliká propast mě dělí mezi mnou a sestrou. Snažila jsem se to nějak změnit, ale od té doby , co jsme čekaly obě dvě ve stejnou dobu dítě se to zhoršilo. Já potratila za tragických okolností a sestra donosila.

Pro moji matku jsem přestala existovat. Vše se zaměřilo na moji sestru a mně se několik měsíců nikdo neozval. Zklamala jsem. Zklamala jsem matku i celou společnost. Nikdy mít už dítě nebudu. Budu si žít svobodně a podle sebe.

Nejhorší jsou návštěvy moji sestry kdy každý pohled na sestřinu holčičku mně připomíná jak starý  by byl můj chlapeček. Nemohu nic než se modlit ať už jdeme domů. Moje pocity jsou nevyslyšeny a nikdo je nechápe. Naopak dostanu komentář proč mně vadí, že jdou děti pomalu a co mně zajímá můj pes.

Můj scénář se zbortil. Vystudovala jsem obor , který mě nezajímal. Chtěla jsem studoval FEL ale otec řekl, že je to pouze pro muže. Můj bratr se na studium připravoval již od dětství. Mně se nevěnovala pozornost. Mám přece mít ty děti a vzít si toho inženýra. Tak teď aspoň dělám obchodníka v IT oboru.

Můj exmanžel, po kterém jsem zdědila moje příjmení , zmizel napořád v době  když zjistil, že když se nevrátím,  docela se mu to finančně vyplatí. Nechala jsem tam všechno. Všechny moje věci, majetek a i moje dvě kočky. Při návratu mně bylo vyhrožováno smrtí, tak jsem to radši vzdala. Odchod z Aljašky hodlám taky sepsat. Myslím si , že by se k tomu hodil scénář z filmu: Bez dcerky neodejdu, akorát to nebyl Írán, ale USA. Nakonec jsem mu vše nechala s výměnou za slib, že se postará o moje kočky. Před Štědrým dnem jsem od něj obdržela hovor v jeden krásný rok, že kočky už nežijí. Jedna se zaběhla a druhá prostě nežije, byla nemocná. Myslím si , že zemřela steskem.

Od začátku jsem žila život někoho jiného. Naštěstí jsem ve všem selhala. Až v momentě , když jsem se začala řídit tím, co vlastně chci sama. Můj život se začal měnit.

Stále ale ve mně bublá hlásek, co bych jako žena měla či neměla dělat. Jsme řízeni svými rodiči a potom svými muži a dětmi. Tak moc se ztrácíme v péči o ostatních  místo v sebe samých, že až děti vylétnou z hnízda upneme se na vnoučata.

Moje matka nešla nikdy pro ostré slovo daleko. V dětství jsme se ji báli. Teď je na vnoučata miliónová. Upla se na ně a jak říká děti se mají vychovávat a vnoučata rozmazlovat.

Tohle schéma je pro nás ženy dané, co se narodíme. Jsme předurčeny, aby jsme rodily další daňové poplatníky. Jsme krmeny pohádky o princi na bílém koni, že se ani nestačíme divit, když zjistíme, že to je jen kamufláž. Přesvědčit muže ke svatbě je v dnešní době skoro bezcenné. Manželství se spíše rozvádějí a ideální rodinky neexistují. Snažíme se udržet si muže dítětem a do dětí si dále plníme svoje nenaplněné sny.

Tahle doba navíc dětem nesvědčí. Průměrný věk lidí je v ČR 43 let. To je průměrný věk Husákových dětí. Já jsem typický příklad. Naši neměli ani vindru a přesto dostali byt 3 plus 1. Kvůli tomu jsem se také narodila. Naši by s jedním dítětem větší byt nedostali. V dnešní době si to málo z lidí dokáže dovolit. Generace stárne a země se vylidňuje. Podpory s rodinami nejsou a kdo si dělá děti ve dvaceti je trochu blázen. Bez pomoci rodičů to nezvládne.

Podporujeme imigraci, ale naše děti ne. Až my Husákovi děti budeme v důchodu, žádný nedostaneme. Prostě ho nikdo nezaplatí. Máme kapitalismus, ženy berou stále nižší mzdu a pokud chtějí dobrou práci pořídit si dítě je sebevražda.

Nikdo mě nechránil v 5 ti letech abych nedělala to co chtějí moji rodiče. I na vysoké škole jsem se řídila tím, co jsem si myslela, že je pravda. Rozhodně si nemyslím, že by byl problém rodinu si udělat v mladém věku. Nicméně nebyly  finance, partner a ani podpůrná rodina.

Vždycky jsem byla vychovávaná v perfekcionalismu. Naše hodnota se řídí tím čeho dosáhneme, kolik máme dětí, titulů a peněz.  Je třeba naleznout naší vnitřní hodnotu. Všechno ostatní si do hrobu nevezmeme. Všechno ostatní je pomíjivé. I když mně někdy připadá, že je to závod na sociálních sítích, kdo si ten sen o princi na bílém koni splnil nejlépe.

Když si uvědomíme, že žádní princové nejsou a život není jen dokonalý určitě si oddechneme. Je třeba přijmout naši nedokonalost a náš nedokonalý život. Ti co si myslí , že ho žijí se můžeme jen v tichosti zasmát.